Udatnost
16. 1. 2007
"…Temnota zahalí Skryté. Zářící oči nespatřených a jen slyšíš zvuk ostrých drápů, které škrábou, aby mučily ty nebohé duše, které byly učiněny slepými na věčnost. Vězení pro tyto prokleté se nazývá Síně slepých…"
"Je tam ještě něco?" zeptal se Sandun.
"Triste, zvedni tu louč, víš, chtěl bych vidět víc," řekl Simon, jehož oči pátravě hledaly jakékoliv pokračování tajemného nápisu.
"Ne, nic tu nevidím… to je všechno."
"Ale jak to, vždyť toho tady mělo být víc! Nejenom nějakej blbej nápis na zdi! Triste, koukni se pořádně!" řval Sandun, který toužebně očekával, že najdou něco mnohem zajímavějšího než nápis na zdi.
"Uklidni se, Sandune, koukej, ať mávám pochodní, jak mávám, nic to s tím nedělá. Vidíš?"
Sandun, zdrcen neúspěchem, usedl na kamennou zem krypty, nohy skrčené a hlavu v dlaních, povídá:
"To jsme šli takovou dálku do týhle zatuchlý díry jen kvůli nějakýmu pitomýmu nápisu ve skále? To je úžasný!" Simon se rozhodl, že se podívá blíž na runové písmo, jelikož z nich tří byl na runy přeborník, ale dostalo se mu odpovědi od Sanduna
"Nic tam nehledej, stejně tam nic nenajdeš, je to všechno na nic. Ani nevíme, jak jsme hluboko!" Simon na něj soustrastně pohlédl a dal se do prozkoumávání run.
"Dohořívá louč, vyndám další," oznámil soustředěně Trist, chtěje odvrátit řeč někam jinam.
"Kolik jich…" nedopověděl Sandun, zrovna když se ozval křik Simona
"Mám to! Tady to je! Je to stará šifra, ale přišel jsem na to! Tady se píše: SZ, to je jako severozápad a čines chaj iš kos! To je: Vydej se na tuto cestu a tahle cesta vede na severozápad!"
Sandun okamžitě vystřelil ze země jako střela z luku. Až jeho meč udělal jiskru o kamennou zeď. Vrhl se k nápisu a vtom louč zhasla.
"Dělej, dělej, rozsviť!" křičel jeden přes druhého. Po chvilce zmatení a tmy se konečně objevilo světlo.
"Uff, díky, Triste, už jsem si myslel, že tu zkejsnem potmě." Ale pak si Sandun konečně všimnul Tristova zmateného pohledu.
"Ale to já ne, vychází to z tamté chodby, z té, jak o ní mluvil Simon… Simone, Simone, kde jsi??" Světlo bylo tak zářivé, že osvětlilo celou temnou chodbu i s nápisem, kterého si nikdo nevšímal a na kterém se objevilo jeho pokračování
"…A ti, kteří se odváží vejít do těchto Síní slepých, čeká smrt, ale jen na vyvoleného čeká jeho pravé dědictví… Udatnost…"
Nemůžeš vidět to co já.
Oko se mlží, obzor zakrývá.
Otočíš se a jsou pryč,
slyšíš šumot a nic víc.
Potom vidíš, co nemůže být,
stín se hýbe, kde světlo má být.
Pryč z temna z myšlenek tvých,
svržen jsi do Síně slepých.
"Sandune, Sandune! Vidíš, to je možná Simon! Vidíš ten jeho hábit, já ho poznám, pojď, poběžíme za ním." Při těchto slovech se vydali za svým kamarádem. Běželi dál chodbou, dříve temnou, ale teď nepřirozeně osvětlenou. Simon stál ve dveřích do ohromného sálu, který byl posázen drahokamy, všude na zemi se válely tuny zlata a stříbra. Všichni, ohromeni tou záplavou nenadálého bohatství, stáli zaskočeni uprostřed brány, která je rudá jako krev a velká tak, že by se v ní postavil dospělý trol. Až se konečně ozval Trist
"Koukněte na tu mramorovou desku. Něco je na ní napsáno." Přistoupil k ní, aby lépe přečetl nápis.
"Ach jo, je to ve starých runách, to nepřečtu. Simone, nemohl bys mi pomoct? Simone…" Simon se okamžitě probral z omámení.
"J, jo, už jsem tam." Trošku zamžoural na nápis, stále oslepen ohromnou září vydávanou diamanty všeho druhu.
"Píše se tu: Za Cestou kostí leží Síně slepých. Věčná smrt čeká na každého, kdo by se snažil ukrást poklady chráněné v této síni. Tak pravil Pán hrůzy a tak jest psáno. …a tak, zamčena za Branou krve a Síněmi slepých, čeká Udatnost na Hrdinu světla, aby procitla…"
Jejich pohled spočinul na bráně, kterou přišli.
"Je rudá, je jako krev, proboha, a naproti ní je ještě jedna, vždyť my jsme v těch Síních slepých!" řekl Simon. A jeho zrak spočinul na Sandunovi, který se pokoušel dýkou vylomit jeden z drahokamů na stěně té ohromné haly.
"Sandune, přestaň!! To nemůžeme!" Ale už bylo pozdě. Sandun vítězoslavně držel v ruce drahokam, velký jako pěst a zářivý jako hvězda na nebi.
"Sandune, co jsi to provedl?! Víš, co jsi na nás seslal? Smrt!" křičel Trist. Simon začal ihned sledovat, jestli se náhodou něco neděje. A nedělo. Pak ho ale najednou napadla jedna teorie, kterou okamžitě sdělil svým přátelům.
"Triste, ty se uklidni, ještě nejsme mrtví. A, Sandune, ty jsi hovado! Napadlo mě něco, podle mě je proklet jen ten, který ukradl cokoliv z tohohle bohatství. Sandune, máš problém. Ale zároveň mě napadlo, jak z toho ven." Oba na něho překvapivě zírali, zaskočeni jeho rozhodností. Simon si jejich výrazů nevšímal a pokračoval dál
"Takže, jak jsme se dozvěděli z téhle mramorové desky, za Branou krve existuje nějaká Udatnost, což si dovoluji myslet, že to asi bude nějaký druh zbraně. Ta zbraň by nám mohla pomoct dostat se ven." Mezitím, jak Simon sděloval přátelům svůj plán, tak se za Sandunem, stále svírajícím v rukou diamant, objevily čtyři zprvu nenápadné stíny.
"Jelikož já jsem mág, tak je logický, že asi tu zbraň nebudu moct použít, takže ti, Triste, můžu tak maximálně pomocí magie otevřít tu Bránu krve, ale bude mě to stát většinu mých sil." Za Sandunem už bylo stínů sedm. Sandun se na něj provinile kouknul, žmoulaje stále svůj lup.
"Tak se do toho dáme, Triste, připrav se.
Trist byl nervóznější než kdy předtím, ale vypadalo to, že Simon také. Simon vzepjal ruce proti Bráně krve.
"Shazari… Shazari tomei…" jeho hlas se změnil na ledový a jeho zaklínání pokračovalo,
"shazari saruphi! Shazari giovox!!"
Ozvala se ohlušující rána. Brána krve se s duněním otevírala.
"Triste, odteď je to na tobě, hodně štěstí, já dám mezitím pozor na toho našeho chamtivce, mám tady z toho nějaký divný pocit."
Trist přikývnul a vydal se do temnoty. Každý jeho krok se rozléhal po ztemnělé chodbě. Trist si pro sebe v duchu řekl
"Aspoň že sem jde světlo z té proklaté síně."
A s jeho dalším krokem se rozsvítily na obou stranách louče. Velice opatrným krokem se dostal do menší okrouhlé místnosti osvětlené čtyřmi lucernami, uprostřed na pódiu ležel meč. Byl to nejhezčí meč, který kdy v životě viděl. Přišel k pódiu a prohlédl si okolí, zda někde není nějaká past. Zdálo se mu, že nebyla, ale v kryptě si nejste jisti ničím. Uchopil meč za rukojeť, pozvedl ho a pořádně si ho prohlédl. Všiml si, že jeho jílcem projel paprsek energie, jakoby výboj. Vzal meč, zastrčil si ho za pas a vydal se svižně chodbou zpět.
"Simone, Simone, mám ten meč!" zvolal radostně.
"Výborně! Víš, čeho jsem si všimnul? Koukni se za Sanduna. Vidíš ty stíny? Je jich tam teďka patnáct."
Sandun, jakmile to uslyšel, panicky utekl. Ale měl štěstí, že Trist zareagoval pohotověji než stíny. Okamžitě vytáhl meč a usekal všem stínům hlavy tak rychle, že se Simon stačil jen dvakrát nadechnout. Potom se Síň začala otřásat a ze stropu začaly padat kameny a diamanty.
"Rychle pryč!" křičel Simon.
Vyběhli ze Síně slepých tak rychle, jak to jen šlo. A už si ani nevzpomněli, jak se vůbec dostali na povrch. Hlavní ale bylo, že žili. Sandun držel stále v ruce diamant a Trist měl Udatnost. Simon byl spokojen, že to tak všechno dobře dopadlo.
Potom se všichni vydali vstříc novému dobrodružství. Plni zážitků a nedočkavosti, až se s nimi pochlubí v nejbližší krčmě…
Emiel Regis Rohellec - Tizefric van Godefroy
"Je tam ještě něco?" zeptal se Sandun.
"Triste, zvedni tu louč, víš, chtěl bych vidět víc," řekl Simon, jehož oči pátravě hledaly jakékoliv pokračování tajemného nápisu.
"Ne, nic tu nevidím… to je všechno."
"Ale jak to, vždyť toho tady mělo být víc! Nejenom nějakej blbej nápis na zdi! Triste, koukni se pořádně!" řval Sandun, který toužebně očekával, že najdou něco mnohem zajímavějšího než nápis na zdi.
"Uklidni se, Sandune, koukej, ať mávám pochodní, jak mávám, nic to s tím nedělá. Vidíš?"
Sandun, zdrcen neúspěchem, usedl na kamennou zem krypty, nohy skrčené a hlavu v dlaních, povídá:
"To jsme šli takovou dálku do týhle zatuchlý díry jen kvůli nějakýmu pitomýmu nápisu ve skále? To je úžasný!" Simon se rozhodl, že se podívá blíž na runové písmo, jelikož z nich tří byl na runy přeborník, ale dostalo se mu odpovědi od Sanduna
"Nic tam nehledej, stejně tam nic nenajdeš, je to všechno na nic. Ani nevíme, jak jsme hluboko!" Simon na něj soustrastně pohlédl a dal se do prozkoumávání run.
"Dohořívá louč, vyndám další," oznámil soustředěně Trist, chtěje odvrátit řeč někam jinam.
"Kolik jich…" nedopověděl Sandun, zrovna když se ozval křik Simona
"Mám to! Tady to je! Je to stará šifra, ale přišel jsem na to! Tady se píše: SZ, to je jako severozápad a čines chaj iš kos! To je: Vydej se na tuto cestu a tahle cesta vede na severozápad!"
Sandun okamžitě vystřelil ze země jako střela z luku. Až jeho meč udělal jiskru o kamennou zeď. Vrhl se k nápisu a vtom louč zhasla.
"Dělej, dělej, rozsviť!" křičel jeden přes druhého. Po chvilce zmatení a tmy se konečně objevilo světlo.
"Uff, díky, Triste, už jsem si myslel, že tu zkejsnem potmě." Ale pak si Sandun konečně všimnul Tristova zmateného pohledu.
"Ale to já ne, vychází to z tamté chodby, z té, jak o ní mluvil Simon… Simone, Simone, kde jsi??" Světlo bylo tak zářivé, že osvětlilo celou temnou chodbu i s nápisem, kterého si nikdo nevšímal a na kterém se objevilo jeho pokračování
"…A ti, kteří se odváží vejít do těchto Síní slepých, čeká smrt, ale jen na vyvoleného čeká jeho pravé dědictví… Udatnost…"
Nemůžeš vidět to co já.
Oko se mlží, obzor zakrývá.
Otočíš se a jsou pryč,
slyšíš šumot a nic víc.
Potom vidíš, co nemůže být,
stín se hýbe, kde světlo má být.
Pryč z temna z myšlenek tvých,
svržen jsi do Síně slepých.
"Sandune, Sandune! Vidíš, to je možná Simon! Vidíš ten jeho hábit, já ho poznám, pojď, poběžíme za ním." Při těchto slovech se vydali za svým kamarádem. Běželi dál chodbou, dříve temnou, ale teď nepřirozeně osvětlenou. Simon stál ve dveřích do ohromného sálu, který byl posázen drahokamy, všude na zemi se válely tuny zlata a stříbra. Všichni, ohromeni tou záplavou nenadálého bohatství, stáli zaskočeni uprostřed brány, která je rudá jako krev a velká tak, že by se v ní postavil dospělý trol. Až se konečně ozval Trist
"Koukněte na tu mramorovou desku. Něco je na ní napsáno." Přistoupil k ní, aby lépe přečetl nápis.
"Ach jo, je to ve starých runách, to nepřečtu. Simone, nemohl bys mi pomoct? Simone…" Simon se okamžitě probral z omámení.
"J, jo, už jsem tam." Trošku zamžoural na nápis, stále oslepen ohromnou září vydávanou diamanty všeho druhu.
"Píše se tu: Za Cestou kostí leží Síně slepých. Věčná smrt čeká na každého, kdo by se snažil ukrást poklady chráněné v této síni. Tak pravil Pán hrůzy a tak jest psáno. …a tak, zamčena za Branou krve a Síněmi slepých, čeká Udatnost na Hrdinu světla, aby procitla…"
Jejich pohled spočinul na bráně, kterou přišli.
"Je rudá, je jako krev, proboha, a naproti ní je ještě jedna, vždyť my jsme v těch Síních slepých!" řekl Simon. A jeho zrak spočinul na Sandunovi, který se pokoušel dýkou vylomit jeden z drahokamů na stěně té ohromné haly.
"Sandune, přestaň!! To nemůžeme!" Ale už bylo pozdě. Sandun vítězoslavně držel v ruce drahokam, velký jako pěst a zářivý jako hvězda na nebi.
"Sandune, co jsi to provedl?! Víš, co jsi na nás seslal? Smrt!" křičel Trist. Simon začal ihned sledovat, jestli se náhodou něco neděje. A nedělo. Pak ho ale najednou napadla jedna teorie, kterou okamžitě sdělil svým přátelům.
"Triste, ty se uklidni, ještě nejsme mrtví. A, Sandune, ty jsi hovado! Napadlo mě něco, podle mě je proklet jen ten, který ukradl cokoliv z tohohle bohatství. Sandune, máš problém. Ale zároveň mě napadlo, jak z toho ven." Oba na něho překvapivě zírali, zaskočeni jeho rozhodností. Simon si jejich výrazů nevšímal a pokračoval dál
"Takže, jak jsme se dozvěděli z téhle mramorové desky, za Branou krve existuje nějaká Udatnost, což si dovoluji myslet, že to asi bude nějaký druh zbraně. Ta zbraň by nám mohla pomoct dostat se ven." Mezitím, jak Simon sděloval přátelům svůj plán, tak se za Sandunem, stále svírajícím v rukou diamant, objevily čtyři zprvu nenápadné stíny.
"Jelikož já jsem mág, tak je logický, že asi tu zbraň nebudu moct použít, takže ti, Triste, můžu tak maximálně pomocí magie otevřít tu Bránu krve, ale bude mě to stát většinu mých sil." Za Sandunem už bylo stínů sedm. Sandun se na něj provinile kouknul, žmoulaje stále svůj lup.
"Tak se do toho dáme, Triste, připrav se.
Trist byl nervóznější než kdy předtím, ale vypadalo to, že Simon také. Simon vzepjal ruce proti Bráně krve.
"Shazari… Shazari tomei…" jeho hlas se změnil na ledový a jeho zaklínání pokračovalo,
"shazari saruphi! Shazari giovox!!"
Ozvala se ohlušující rána. Brána krve se s duněním otevírala.
"Triste, odteď je to na tobě, hodně štěstí, já dám mezitím pozor na toho našeho chamtivce, mám tady z toho nějaký divný pocit."
Trist přikývnul a vydal se do temnoty. Každý jeho krok se rozléhal po ztemnělé chodbě. Trist si pro sebe v duchu řekl
"Aspoň že sem jde světlo z té proklaté síně."
A s jeho dalším krokem se rozsvítily na obou stranách louče. Velice opatrným krokem se dostal do menší okrouhlé místnosti osvětlené čtyřmi lucernami, uprostřed na pódiu ležel meč. Byl to nejhezčí meč, který kdy v životě viděl. Přišel k pódiu a prohlédl si okolí, zda někde není nějaká past. Zdálo se mu, že nebyla, ale v kryptě si nejste jisti ničím. Uchopil meč za rukojeť, pozvedl ho a pořádně si ho prohlédl. Všiml si, že jeho jílcem projel paprsek energie, jakoby výboj. Vzal meč, zastrčil si ho za pas a vydal se svižně chodbou zpět.
"Simone, Simone, mám ten meč!" zvolal radostně.
"Výborně! Víš, čeho jsem si všimnul? Koukni se za Sanduna. Vidíš ty stíny? Je jich tam teďka patnáct."
Sandun, jakmile to uslyšel, panicky utekl. Ale měl štěstí, že Trist zareagoval pohotověji než stíny. Okamžitě vytáhl meč a usekal všem stínům hlavy tak rychle, že se Simon stačil jen dvakrát nadechnout. Potom se Síň začala otřásat a ze stropu začaly padat kameny a diamanty.
"Rychle pryč!" křičel Simon.
Vyběhli ze Síně slepých tak rychle, jak to jen šlo. A už si ani nevzpomněli, jak se vůbec dostali na povrch. Hlavní ale bylo, že žili. Sandun držel stále v ruce diamant a Trist měl Udatnost. Simon byl spokojen, že to tak všechno dobře dopadlo.
Potom se všichni vydali vstříc novému dobrodružství. Plni zážitků a nedočkavosti, až se s nimi pochlubí v nejbližší krčmě…
Emiel Regis Rohellec - Tizefric van Godefroy
Komentáře
Přehled komentářů
Charaktery postav jsou dobře vymyšlené a je to čtivé, ovšem chtělo by to zasadit do nějakého delšího příběhu ;-)))
Mno...
(Jopy, 9. 2. 2007 6:15)